Úvodní slovo Vlasty Kuly na mé v

Úvodní slovo Vlasty Kuly na mé výstavě v Opavě:

Vážení přátelé,

to, že zde v tuto chvíli vidíte mne, kolegu fotografa a osobnost
neintegrovanou, problémovou, tedy už sám tento fakt vypovídá o autorovi
mnohé. On je zvídavé dítě s holým drátem v ruce před elektrickou zásuvkou.
Abych mu tento prožitek nezkazil, neprozradil jsem mu obsah svého proslovu.
Už je pozdě Martine, drát je již pod proudem.

Tedy věc je jistá v tom, že potůček oslavných frází tu zurčet nebude! Za
prvé, já se tedy doopravdy nedokážu osvobodit od obecných souvislostí,
alespoň co se týká té takzvané umělecké scény, na které my oba hrajeme své
role, já chtě nechtě roli kverulanta. Nemohu nezmínit, že Kartago musí být
zničeno, a Tebe, Martine, si nevypůjčit do své partie.

Tedy přátelé, je-li někdo prototypem mimoně stran zabedněnosti vůči
současným trendům a výzvám doby, je to autor této výstavy. Že takovým
současným trendem je metoda Sherrie Levine, která reprodukuje a svým jménem
reautorizuje fotografie jiných autorů, dokládá počin vlajkové lodi našich
galerií Leica gallery a explikace její kurátorky v Českém rozhlase. Jde o
výstavu Wima Wenderse, prý pro začátek. On totiž reprodukuje jen sám sebe,
po něm přijdou ti opravdoví vyznavači nového trendu..Přátelé, pomozte mi-
více hlav, víc ví. Mohu domyslet zmíněný trend tak, že se jednou dočkáme
odvážných výbojů v podobě reprodukce reprodukce? A snad dohlédnout dalších
závitů úchvatně strmé spirály mířící k tisící, milionté reprodukci, to jíž
ve společnosti klonů a matrixů.

Ubohý Martine, ty Polabský Slovane ve svém skanzenu, teď jsem se asi
trochu příliš rozjel, ale prosím, nechte mi ještě tři minuty teoretizovat.
Vy zde, i vy milovaný profesore Šmoku, zakladateli vysokoškolského studia
fotografie, který jste ve své prozřetelnosti nedoporučoval fotografům mluvní
projevy. Má generace studentů FAMU se musela našrotit vaši teorii sdělování.
Tahle dvoje scripta bezúčelné sofistiky měla pro mne osobně zásadní význam.
Dík mukám při jejich zbytečném studiu mi hluboce utkvěl onen základní axiom,
s nímž by mne nikdy nenapadlo polemizovat. Že totiž úlohou umělce je něco
sdělovat ostatním. To něco bych nazval obsahem díla. Je-li pak naprosto
nesporné, že forma a obsah jsou v umění neoddělitelné, lze s úspěchem svést
umělecký boj za redukci, m i n i m a l i z a - c i obsahu a objevit tak
hranici, za níž se umění transformuje v pitomost. Pro mne jí ale vymezil
Kasimir Malevič před tři čtvrtě stoletím. Řeknu to obrazně. Nepochybně i
prázdná obálka je sdělení, dokonce její nehmotná interpretace, třeba když jí
do vzduchu načrtne Mimův ukazovák. Ale nikoli když ta ruka znehybní.

Jenže pozor! Tady začíná role novodobých šamanů, guru a kněží, tedy
kurátorů, galeristů a kritiků, aby z nehybného gesta pro nás vyčetli jeho
obsah. Třeba na stero protichůdných způsobů. Ano, oni jsou hlavní
protagonisté současné umělecké scény, novodobí hrdinové, u jejichž nohou
spočívají davy věrných, připravených naslouchat a tvořit. Jejich pravdy
platí. Oni to totiž platí. Všechno, včetně krabicového vína pro Holubí
letku.

A co v tomhle náš svéhlavý romantik, zpátečník, brzda vývoje, který má
svého šamana mezi zbylými sto padesáti Oroky, obyvateli severního Sachalinu,
kde s nimi žil. Jeho sdělení jsou zřetelná, jeho klasické kompozice
staletími vycizelované. Jaká zde role pro vykladače? Jeho fotky jsou zkrátka
krásné a podmanivé, jak jen černobílé fotky dokážou být. Natolik, že i já
jsem se napoprvé zalekl a naléhal: Martine, shoď to barvou, ironií,
sarkasmem, absurditou, vulgaritou, buď proboha dnešní, na hrubý pytel hrubá
záplata.

Neslyší, nechce slyšet. Uzavírá se ve svém světě romantického vstřícného
vnímavého cestovatele, pokorně se snažícího porozumět, procítit onu
jinakost, jedinečnost každého místa na planetě a každého jejího obyvatele.
Nabere hlínu, ponoří se pod hladinu, dívá se a poslouchá. Derzu Uzala ze
Strašnic.Víte, že Picasso s Braquem se odmítali vydat do Afriky, aby si
nepokazili inspirativní okouzlení z afrických masek? Nechtěli procítit, ani
porozumět, chtěli tajemný fetiš z blešího trhu a prostor pro svrchovanou
uměleckou svobodu., nebo svévoli? Martinův zatvrzelý postoj, rozhodná vůle
pronikat do dálek nejen geograficky, ale také v historickém čase, pronikat
hluboko do charakteru jednotlivců, etnických skupin a krajiny či prostředí,
s nímž soužijí, budí respekt. Není, obrazně řečeno, jako písemný směrník u
cesty, je to impozantní balvan uprostřed té cesty, který nás donutí pomyslet
na vesmír a jím se poměřit.

Vyčetl jsem Martinovi to, že černobílou škálou zmařuje kapitál rudé a
žluté na symbolech komunismu, záležitost tak atraktivní pro média i pro
postmoderní uměleckou scénu. Pro jeho vlastní zviditelnění. Už začínám
chápat, že je to pro něj zavádějící čepičářské klišé, že nechce
trivializovat svět lidí, kteří ho přijali. Černobílou škálou vlastně
odlupuje svrchní časovou vrstvu, protože v místním narudlém pohlavárovi
zároveň vidí někdejšího správce velkostatku odněkud z Turgeňeva. V
postkomunistické nostalgii rozeznává nostalgii po samoděržaví, ví jak ošidné
mohou být naše interpretace viz kauza Solženicyn.

Martin první samostatnou výpravu do Ruska uskutečnil v sedmnácti letech. Od
té doby zde byl 23krát a dohromady tu prožil 5 let a za Ural zajíždí také za
svou snoubenkou. Vlakem, týden tam, týden zpátky. Dámy, máte smůlu, on je
samorost.

Vlastimil Kula

zpět na web www.martinwagner.cz